Írán

(Veškeré informace jsou z června 2019.)

Už nějakou dobu jsem měl chuť podívat se do Íránu. Nebo teda ne jenom tam, láká mě i Afghánistán, Lebanon, Turecko a další okolní země. Chtěl jsem načichnout k tak odlišné kultuře a nechat si tím zážitkem trochu otevřít oči. Ostatním, kterým jsem se o tom zmínil, se to většinou zdálo nebezpečné, ale to nikomu za zlé nemám, protože média nám prezentují jen to nejhorší. Hanča se mnou tentokrát chuť po poznání blízkého východu nesdílela, nebylo ale složité najít si nějakého parťáka.

Nakonec jsme byli 3 chlapi, nicméně po mém nadšení, prezentaci fotek a videí, se Hanča moc ráda připojí, až se do Íránu vydám příště. Tahle země totiž není na jeden dvoutýdenní výlet. Přece jenom projet ji ze severu na jih autobusem trvá více jak 20 hodin. Představte si to jako z Kodaně skrz celou Evropu až na jih do Říma. Na první seznámení je vhodné projet si hlavní turistické spoty, ale během příští návštěvy se chystám na hornatý sever.

Letenky

První jsem si udělal průzkum na cestujlevne.com, kolik tak běžně stojí letenky a jak často bývají akce. To dělám vždy, když se někam chystáme, abych se zorientoval. Nejčastější lety z Prahy má Turecká nízkonákladová společnost Pegasus a běžná cena se pohybuje do 8.000 Kč s odbaveným zavazadlem. Co 2-3 měsíce ale mívají nějakou akci, kdy se dá letenka sehnat za 4.000 – 5.000 Kč. Kvůli kombinaci našich volných termínů a ještě ucházejících teplot jsme si řekli, že bychom rádi vyrazili v květnu, nejpozději začátkem června. Letenky jsem začal denně kontrolovat někdy v únoru a nakonec nám přišla vhod právě Valentinská akce. Koupili jsme 2 letenky pouze s příručním a 1 s odbaveným – hygiena, nůž, nůžky, pepřák, tekuté suvenýry – já jsem si dovezl dvě zavařovačky s domácí marmeládou z granátového jablka na přípravu Fesenjanu, mého nově oblíbeného jídla. Po rozpočítání celkové ceny mezi 3 lidi nás jedna letenka vyšla na necelé 4 tisíce korun.

Finance

Kvůli napjaté mezinárodní situaci a sankcím, byla během doby naší návštěvy ekonomická krize v Íránu citelná. Šlo to poznat především na devalvaci Íránského Riálu, místní měny. Za 1 euro jsme dostali dvakrát více riálů, než bychom dostali ještě před dvěma lety. Je to hodně neobvyklé, ale mají dva kurzy – oficiální a neoficiální. Ten neoficiální se mění poměrně rychle. Oficiální kurz v bankách byl za 1 euro cca 50.000 IRR, zatímto ten neoficiální ve směnárnách a ve zlatnictvích ve městech byl 150.000 IRR (ano, 3x více). V Íránu nelze platit zahraničními platebními kartami, ani z nich vybírat v bankomatu. Je možné si zřídit nějakou turistickou kartu a tam si vložit dovezenou hotovost a nadále platit kartou, toho jsme však nevyužili. Vyměnili jsme si 200€ hned po příletu ve směnárně na letišti, za které jsme dostali 30.000.000 riálů. Všude se dočtete, že právě kvůli mnoha nulám si Íránci počítání zjednodušují a běžně používají “Tomany”, které mají o jednu nulu méně. Pokud tedy jídlo stojí 300.000 riálů (tři sta tisíc riálů), budou po vás chtít u kasy chtít spíš “třicet tisíc”, což bude myšleno právě v Tomanech, ale prakticky jde skutečně o 300.000 riálů. Ha, zmatek, že? Vůbec jsem pochopení jejich měny před odletem nevěnoval svůj čas ani energii, ale hned od prvního dne nebyl problém se zorientovat. Rozhodně není co se učit, vše pochopíte na místě v praxi.

Ceny, kolik EUR s sebou?

Kvůli nemožnosti používání našich debetních a kreditních karet je tedy nutné dovézt si veškerou hotovost s sebou. To pro mě byla narozdíl například od starších cestovatelů docela novinka, jelikož jsem zvyklý vybírat si podle potřeby v bankomatech po celém světě ze své Revolut karty. Zhruba jsem si spočítal, že bych se měl na těch 12 dní čistého času vlézt do 700€, včetně rezervy. To se s přehledem podařilo, dvě stovky jsem si ještě dovezl domů. Největší výdaj na místě je hned po příletu vízum za 78€. Přiletěli jsme ve 4 ráno a do 40 minut jsme měli víza vyřešené, někteří údajně čekají i několik hodin, my jsme naštěstí nic takového nezažili. Nutné je mít s sebou vytištěné cestovní pojištění s explicitně uvedeným Íránem jako zemí, ve které vám pojištění platí. To je samozřejmě extrémně neobvyklé, protože cestovní zdravotní pojištění je většinou “celosvětové” a jednotlivé země bývají zřídkakdy vypsané ve smluvních podmínkách. Nicméně jsem to risknul a jel jsem tam se svým celoročním pojištěním k Revolut Metal účtu a popisek “global” jim tentokrát stačil.

Ale zpět k cenám. SIM karta, která nás vyšla na nějakých 7€ a byla přednabitá 3GB dat. Mimochodem, před příletem si nezapomeňte stáhnout nějakou free VPN, abyste se dostali na Facebook, Google a další v Íránu zakázané weby. Dále, kromě víza, jsou samozřejmě největšími výdaji ubytování, doprava a jídlo. Pěkné čisté hostely se skvělým hodnocením se pohybují v rozmezí 25-35€ za noc (v Teheránu počítat raději s 30-45€) za pokoj pro dva nebo pro tři (ceny se výrazně neliší). Rezervovali jsme vždy den nebo dva dny předem přes Hostelworld.

Jídlo uvádím raději v riálech, jelikož netuším, jaký budete mít zrovna kurz. Levné jídlo (nejčastěji sendvič s kuřecím masem) vyjde na 200.000 IRR a běžná cena za plnohodnotné jídlo 250.000-400.000 IRR (ale klidně i 600.000 IRR). Tedy v našem případě vždy něco okolo 2-3€. Neustále jsme využívali aplikaci Snapp (místní Uber), kde jízda stála v průměru okolo 60.000 IRR, v Teheránu ale kvůli delším vzdálenostem a vyšším cenám třeba 150.000 IRR. Za 5hodinovou jízdu VIP autobusem (3 místa v řadě) jsme dali 350.000 IRR. Jednou jsme i přeletěli vnitrostátním letem z Teheránu do Shirazu za 2.500.000 IRR (s našim kurzem necelých 400kč), letenky jsme koupili den předem u travel agenta. Kromě toho všeho jsme dali 40€ za výlet do pouště u Esfahanu včetně jídla, spaní ve stanu a projížďky na čtyřkolce. No a už zbývá asi jenom pár menších desítek eur za suvenýry, dárky a cokoliv jiného.

Lidé

Lidé musí mít v tomto průvodci svůj vlastní odstavec. Milejší, pohostinnější, přátelštější a nápomocnější local people jsem snad ještě nikde jinde nezažil. Jejich dobrosrdečnost neznala mezí. Měli za nás tendenci platit, zvát nás na čaj, na jídlo, k nim domů, chtěli pro nás jen ty nejlepší zážitky a všichni se snažili, aby se nám Írán zalíbil, což se jim taky podařilo.

Například během ramadánu nás jedna paní vyloženě po několika minutách přesvědčila, že za nás prostě zaplatí večeři a nejede přes to vlak. O “taarofu” se dočtete všude jinde, takže ten tady vysvětlovat nemusím, nicméně nesetkali jsme se s ním až tak často. Spíš jsme si z tohoto zvláštního zvyku dělali s místními srandu.

No a jak se s místními dostat do styku kromě náhodného setkání v ulicích? Nám se to podařilo především díky bydlení v hostelech, Tinderu a Couchsurfingu. Bydlení v hostelech vám zajistí, že tam budou s velkou pravděpodobností pracovat mladí lidi, kteří se velice rádi dají do řeči a nebo vás třeba i seznámí s jejich kamarády. Jakkoliv je to k nevíře, na Tinderu se některé holky v Íránu chtějí skutečně jen seznámit s turisty, dozvědět se něco o naší kultuře, o cestování a prostě zajít jen tak na večeři si pokecat. My jsme se díky jedné slečně na Tinderu seznámili s dalšíma asi 4 lidma a strávili jsme s nimi jeden celý den a 2 večery po sobě. No a rozhodně nejlepší variantou je samozřejmě Couchsurfing, který je v Íránu hodně populární. My jsme ho tam vyzkoušeli úplně poprvé. Bydleli jsme u lokálů v Yazdu a v Esfahanu a zažili jsme díky nim opravdu ten pravý Írán včetně spaní na střeše. Po pravdě, pohostinnost a přátelskost Íránců je někdy až přílišná, takže jsme rádi, že jsme nakonec strávili “jenom” 4 noci u místních, a potom jsme si ještě odpočali sami na hostelu. S místními se totiž řeč nezastaví, na to se připravte.

Jídlo

Jídlo v Íránu bylo fantastické. Připravte se na spoustu rajčat, lilku, jogurtu, vlašských ořechů, chlebových placek, mrkvového džemu, kebabů na špejli, rýže, šafránu, gránátového jablka a černého čaje. Íránská kuchyně je velmi pestrá a dle mého názoru i poměrně zdravá, možná až na neustálé jezení jejich chlebových placek.

Ve většině restaurací najdete především různé druhy kebabu. Nám bylo vysvětleno, že “stews” (v hrnci vařená tekutější jídla) si Íránci často dělají sami doma a na pořádný kvalitní kebab si chodí ven, a proto kebaby v restauracích převažují. Není to ale ani zdaleka jenom o kebabech. Za sebe můžu doporučit ještě například Fesenjan nebo Kashk-e-bademjan. Pouze kvůli přípravě Fesenjanu doma v Česku jsem si dovezl dvě zavařovačky domácí marmelády z granátového jablka. Recept je velice jednoduchý, ale bez marmelády bohužel nejde. Kromě ní tam najdete vlašské ořechy, cibuli a kuřecí maso, toť ale vše. Rozhodně to musíte vyzkoušet!

Často jsme si objednávali jako předkrm různé lilkové dobroty. Nejvíc mě bavil zmíněný Kashk-e-bademjan, který jsem si potom taky udělal doma. Mimochodem až budete na bazaaru, ptejte se právě po “kashk” a zkuste to. Je to vysušená syrovátka, je to extrémně slané a křiví to hubu. Používá se to při vaření, ale za zkoušku jedna koule stojí. V Teheránu jsme šli na místo, které mělo v Google mapách hodnocení 4,5 a ačkoliv to vypadalo fakt šíleně a  za jednu porci jsme zaplatili pouze necelé euro, byli jsme extrémně mile překvapení. Jídlo se jmenovalo Ash, vařili ho tam v největších hrncích, jaké jsem kdy viděl a celé zařízení vypadalo jako závodní jídelna. Ale ta chuť! Na tu nezapomenu, to byla vážně dobrota.

A abych nevynechal sladké, tak kromě všudypřítomné šafránové zmrzliny, na které jsem si ujížděl, se určitě poptejte po Faloodeh. Je to mražený dezert z bramborového škrobu se sladkou citronovou šťávou, mají ho převážně v Shirazu, Yazdu a Esfahanu a v každém městě je jiný. A když už tam budete, tak si dejte vanilkovou zmrzlinu s mrkvovým sirupem. Je to sranda, ale Íránci používají mrkev výhradně na sladko. Třeba jako džem, který vám určitě minimálně jednou přistane na snídaňovém stole.

Oblékání

V krátkosti jenom zmíním, že jsme měli samozřejmě po celou dobu dlouhé kalhoty. Po pravdě se to dalo docela zvládnout. Zjistil jsem, že kraťasy by mě stejně v těch 37 stupních už moc nezachránily. Já jsem ale před odjezdem hodně řešil, zdali budu moct chodit v sandálech nebo žabkách. Z mnoha zdrojů jsem se dozvěděl, že otevřené boty by neměly být problém. A tímto chci taky potvrdit, že skutečně nebyly. Strávil jsem v nich drtivou většinu času a neměl jsem ani jednou pocit, že by to někomu vadilo.

Co se například oblékání místních žen týče, spatřovali jsme znatelný rozdíl mezi moderními městy jako jsou Tehran, Shirat a Isfahan, kde chodí ženy v krásných barevných šatech, kalhotech a se šátky jen tak na kraji vlasů. Prostě se tam oblékají moderně a moc jim to sluší! Po příjezdu do Yazdu, a potom i do Kashanu, jsme byli ale všichni prvních pár hodin trochu zaskočeni tím, jak 80% žen chodí zahalené v černých hijabech. Po pravdě to byl trochu nezvyk, ale netrvalo dlouho a už nám to nepřišlo nijak zvláštní.

Náš itinerář

Jak už jsem na začátku zmínil, byli jsme tam pouze 12 dní čistého času, což nám bohužel neumožňovalo projet celou zemi skrz naskrz. Zaměřili jsme se proto pouze na ta hlavní místa, která byla na internetu a v knižních průvodcích neustále zmiňována. V této části se ode mně nedozvíte asi nic zásadního, ale to ani není účelem tohoto článku. Vždy chci sepsat spíš praktičtější tipy, než to, co jsme viděli a co byste měli vidět vy, toho je na internetu spousta. Seznam našich hostelů najdete na konci článku.

Začali jsme v Teheránu, kde jsme strávili dva celé dny (přiletěli jsme ve 4 ráno). Co v Teheránu doporučím je procházka při západu slunce parkem z metra Shadid Haqqani okolo Holy Defense Museum skrz Taleghani park, přes Tabiaat bridge a zakončit to v The Wooden Road Food Court na večeři. Jsou odtamtud nádherné výhledy na Teherán. Druhý den jsme věnovali téměř celý výjezdu “telecabin” na horu Tochal. Za pár eur jsme se dostali až do nejvyššího bodu, kde byl sníh a mohli jsme si půjčit lyže a zalyžovat si. Celá cesta metrem, taxikém a kabinou až nahoru a zpět dolů do centra zabere skutečně tak okolo 5-6 hodin. Milad tower (6. nejvyšší televizní věž na světě), hlavní bazaar a Golestánský palác jsme si nechali až na poslední den před odletem.

Na druhý den večer po návratu z vrcholu jsme sedli na letadlo a přeletěli do Shirazu. První ráno v Shirazu jsme chytli pohodového taxikáře, který uměl trošku anglicky, a za 13€ nás povozil po okolí – Maharlu lake (pink lake) a Ghalat village. Večer jsme šli na večeři s místními mladými Íránci, z nichž nás dvě holky na druhý den potahaly po celém Shirazu a ukázaly všechno, co bychom měli vidět. Osobně se mi líbila Nasirolmolk mosque (pink mosque), Naranjestan garden, hlavní bazaar a restaurace Kateh Mas. Po dvou dnech v Shirazu jsme se vydali na několikahodinový výlet to Persepolis a Necropolis, který jsme si dohodli už v muzeu špionáže v Teheránu s místním guidem. Za 35€ jsme to měli s anglickým výkladem a následným 5 hodinovým taxi až do Yazdu.

V Yazdu jsme poprvé spali u místního přes couchsurfing. Příjemným zážitkem bylo spát na střeše pod širým nebem. V Yazdu doporučuji na večeři rooftop restauraci Marco Polo. Ráno jsme si chytli Snapp a hned první taxikář byl ochotný s námi dát za cca 12€ výlet po okolních sights. Byli jsme v Kharanaq village, Chak Chak a Meybod village. Další den jsme obešli vše možné v Yazdu včetně Zoroastrian Tower of Silence, která byla zajímavá. Ale bylo tam vedroooo.

Z Yazdu jsme přejeli VIP autobusem za 350.000 IRR do Esfahanu, kde jsme opět bydleli 2 noci u jedné extrémně přátelské a pohostinně rodiny, respektive u mámy a jejich dvou dcer. Obě dvě se chystaly později ten rok odjet studovat do Německa, jelikož už dostaly víza. Jedna umění a ta druhá medicínu. S holkami jsme prošli celý Esfahan, který mě osobně nijak výrazně nezaujal. Ale dost možná to bylo kombinací toho, že jsem daleko větší pozornost věnoval komunikaci s holkami a toho, že mešit, bazaarů a parků už jsme viděli hodně, takže už jsem jimi nebyl tolik stimulován jako ze začátku v Teheránu a Shirazu. Nejvíce se mi vrylo do paměti hlavní náměstí a Siose Pol bridge. Zajímavostí bylo, že v době, kdy jsme tam byli, byla po asi 10 letech v řece voda a bylo vidět, že místní si to velice užívají. Večer jsme při procházce měli co dělat, abychom nešlápli na něčí piknikovou deku.

Po Esfahanu nás čekala celodenní výlet k solnému “jezeru” a do pouště Varzaneh, kde jsme strávili noc ve stanech. Vyšlo nás to na 45€ včetně obědu, večeře, snídaně a jízdy na čtyřkolce za řidičem na písečných dunách. Organizoval to skvěle anglicky mluvící Hamid a byl to rozhodně jeden z top 3 zážitků celé naší dovolené. Vřele doporučuji! Hamidův Instagram @varzaneh.desert a číslo na Hamida je +98 938 167 3915 (všichni v Íránu používají WhatsApp). Řekněte mu, že jste ode mně a ukažte mu fotku tady v tom článku 🙂

Finální destinace byl Kashkan. Ten nám nijak obzvláště k srdci nepřirostl. Bylo to ale především kvůli celodennímu brutálnímu horku v kombinaci s naší únavou po 3 dnech s Íránskou rodinou v Esfahanu a na výletu v poušti. Chtěli jsme vodorovnou polohu, klimatizaci a ticho 😀 Naštěstí v samostatném pokoji pro 3 v hostelu Green House to šlo krásně. Samozřejmě jsme si prošli celé historické centrum, ale už jsme si neplatili vstupy do žádných budov. Dali jsme si tam po dlouhé době dobré kafe v Mr.Coffee.

Naše hostely

Tehran – po příletu Mori Hostel (mé subjektivní hodnocení 4/5), před odletem Milaveh (3/5)
Shiraz – Sepehri Traditional House (5/5)
Yazd – couchsurfing
Esfahan – couchsurfing
Kashan – Hostel Green House (5/5)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *